O MÉ CESTĚ K DOKONALÝM MUFFINŮM

Přidáno dne 06.04.2016

Upéct muffiny mě vždycky lákalo.
Přitahovala mě jejich sympatická velikost (či spíše malost) – takový prima rozměr akorát do dlaně k odpolední svačince…

Jedno krásné odpoledne jsem se je tedy jala péci.
A jako správný muffinový zelenáč jsem neshledala vůbec žádné záludnosti v jednoduše znějící, ale o to zákeřnější, nenápadné větě v receptu : “…papírové košíčky naplníte ze 2/3 těstem a dáte péct…“
Dodržela jsem výše zmíněný postup do posledního písmene a výsledkem pečení byly takové krabaté koláčky na papírovém kolečku – samozřejmě zcela nepodobné nadýchaným minibuchtičkám z lesklých křídových barevných obálek časopisů…

Tento a ještě další podobné neúspěchy v pečení muffinů jen tak „naprudko“, zřejmě zasely semínko podprahové touhy po plechu na muffiny.
S ním přeci jsou nezdary takového typu technicky nemožné.

Koupi plechu však předcházela série sebezpytujících a bezesných nocí, neboť má minimalisticky založená duše byla  trýzněna elementární otázkou, zda plech vůbec koupit či nekoupit… To je, oč tu běží…

Šla jsem na to vědecky a jak odborníci doporučují, vytvořila jsem si seznam kladů a záporů.
Mínusy :  v mé miniaturní kuchyni není pro další předmět této velikosti místa… a plech se bude určitě špatně mýt… Koupí plechu se muffiny v mé domácnosti zabydlí, stanou se součástí jídelníčku, určitě budou důrazně vyžadovány… stanu se jejich otrokem, který od kuropění zadělává těsto, aby byly čerstvé muffiny ke snídani ! …
A vůbec – jsou sladké !

Plusy : ale je to taková pěkná svačinová velikost, 12 dobrůtek akorát do ruky –  žádný obří plech s buchtou (bytostně nesnáším obří plechy s buchtou, odmítám je péct, to radši upeču dvakrát to samé v koláčové formě)… Příprava těsta je raz dva a za chvilinku je upečeno… A kolik mají různých chuťových variací… Budu do nich přidávat ovoce ze zahrádky…
A vůbec –  péct se dají i naslano !

Bylo rozhodnuto…
Byl zakoupen Kaiser plech na 12 kusů muffinů.

A tak to začalo…
Jako čerstvý majitel pečícího plechu na muffiny jsem se pustila plnou parou do pečení.

A výsledky se dostavily…
Nyní v kostce shrnu typy neúspěchů, které mě potkaly.
Je až s podivem, kolik možných variací nezdaru může vzniknout přesto, že pečete typově stále stejné těsto, při stále stejné teplotě trouby.

Začala jsem klasikou : vymazala jsem plech a vysypala ho hrubou moukou.
Chuťově muffiny nebyly špatné, byly krásně vyběhlé, pěkně vypečené – jen jsme je museli vyjídat z plechu lžičkou a odepřít si připálený a připečený vnější okraj muffinu.
O procesu mytí plechu se vůbec zmiňovat nebudu, neb slova mnou vykřikovaná nad dřezem byla velmi silného kalibru a není možné je reprodukovat ani šeptem – natož psaným slovem…

Pak jsem zvolila zaručenou variantu : dát do plechu místo vymazání zakoupený papírový košíček (dělají to tak přeci všichni, no né ?).
Opět úspěšně upečeno, pouze papírový košíček se stal neoddělitelnou součástí muffinu.
Tak jsme tedy vyjedli co se dalo a zbytky těsta vpečené do papírových košíčků putovaly do koše.

Následovala zoufalá variace : dát do plechu papírový košíček vymazaný tukem.
S takto upraveným košíčkem se velice špatně manipuluje – už to totiž není košíček, ale velké, placaté, tukem nacucané papírové kolečko, které se snažíte nějak vměstnat do poměrně malého otvoru v plechu.
A výsledek ? Košíček šel odtrhnout (zde si pozorný čtenář povšimne, že nebylo použito sousloví „lehce sundat“) – sice opět i s upečeným těstem, ale jistý posun k dobrému tu byl patrný.
Dle mého názoru však tento způsob tak nějak popírá logiku věci a takto postupovat se příčí mé minimalistické mysli – ale zkusit jsem to musela…

A to mi už začínala docházet trpělivost…
Došlo na kritickou úvahu, zda není chyba mezi podlahou a sporákem… technologický postup jsem podrobila bedlivému zkoumání… a nakonec jsem usoudila, že za to mohou – košíčky !

Tak – viník nalezen…
Ale co počít s touto novou informací ?
Na okamžik mi hlavou prolétla dekadentní myšlenka na koupi silikonových košíčků – když jsou přeci tak úžo, tak bájo a ani vymazávat se nemusí…
Tato idea však byla v setině vteřiny surově utlučena mými vybičovanými minimalistickými receptory (máš přeci plech, tak na co ještě košíčky !).

A přišlo osvícení…
Na svět vyhřezla varianta číslo 4  – výroba vlastních košíčků z klasického pečícího papíru v roli.
To byla euforie, to se slovy nedá popsat !
Ta radost, to blaho rozprostírající se po celém těle, ten pocit kosmické sounáležitosti se všemi již snědenými a ještě neupečenými muffiny světa…

Už uteklo hodně vody…
Za ta léta, co košíčky na muffiny vyrábím podomácku, mi již odlehlo.
Čas zhojil mé, vlnami neúspěchů do země vdupané, pekařské sebevědomí. Vrátil se mi můj stoický klid a desítky bezkonfliktně upečených mufinů jsou toho důkazem.
O neoddělitelně vpečených kupovaných papírových košíčcích se mi už dávno nesnívá…

Závěrem…
Nechť jsou tyto řádky morální útěchou a posilou všem, kteří  překonávají první ostýchavé krůčky v pečení této božské nadýchané many.

Rozhodně své úsilí nevzdávejte – pokud zvolíte již prošlapanou cestu doma vyráběných papírových košíčků, žádné výše popisované nezdary se nedostaví – tím si můžete být jisti !

Přeji Vám stovky bezproblémově upečených muffinů  a přikládám návod na košíčky.

Zuzana

A co vy a muffiny ?
Máte šňůru prvních nezdarů už za sebou ?
Staly se muffiny vašimi miláčky nebo jste na ně zanevřeli a jsou to nechutné americké buchty hodné zatracení ?

Napište první komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *